Často se dívám z okna
Z výšky, kde krouží ptáci
Město je pode mnou
Velká šedivá bytost
S barevnými korálky
Automobilů kolem krku
A večer z tisíce rozsvícených očí
Za nimi bydlí lidé se svými
Starostmi, láskou a touhou
Mnozí z nich žijí své příběhy
Kterým pro samé začínání chybí konec
Ženou se dál a dál a nikdy se neohlédnou

Kam dojdou
A proč vlastně chvátají
Kam dojdou
Kam se vůbec dívají
Jsou jak vítr
Když nesmyslně útočí
Kámen jsou, který padá z úbočí

Potkala jsem muže
Který svůj příběh spojil s mým
Jednou mi řekl, kdyby měl milovat jinou ženu
Vlastně jako by vyměnil melodii
Za jeden jediný tón
Jsem šťastná, že je právě takový
A že není jako lidé, kteří žijí své příběhy
Aby je mohli donekonečna ztrácet
Lidé, kterým chybí pevný bod
A utíkají sami před sebou

Kam dojdou
K čemu štěstí říkají
Kam dojdou
V jaký úspěch doufají
Jsou jak vítr
Když nesmyslně útočí
Kámen jsou, který padá z úbočí

Kam dojdou
Kdy se zpátky ohlédnou
Kam dojdou
Kdy si vážně vzpomenou
Že své příběhy jako perly ztrácejí
Kam se štvou
Kam to vlastně chvátají

Kam asi dojdou...