Po celém městě se roznesla zpráva o znamenitém cestovateli Neználkovi a jeho přátelích, kteří se dostali do nemocnice. Havranka s Rosičkou běhaly neúnavně od domu k domu a vyprávěly kamarádkám novinky. Kamarádky je zas vypravovaly svým kamarádkám, ty dalším - a zanedlouho se všechny obyvatelky města hrnuly jako na povel k nemocnici, každá malenka chtěla nějak pomoci ubohým malíčkům.
Nesly s sebou všelijaké dobroty: jedny výborné koblihy, druhé zavařeninu, třetí sladkou marmeládu nebo kompoty. Za půl hodiny zaplnily malenky celou Nemocniční ulici. Ovšem do nemocnice takové množství návštěvníků pustit nemohli. Medunka vyšla před vrata a prohlásila, že nemocní netrpí v ničem nouzí, a aby se proto všichni rozešli do svých domovů a nehlučeli pod okny.
Ale malenkám se nechtělo. Kdovíjakým zázrakem se dozvěděly, že nejprvnější malíček jménem Neználek má vyjít z nemocnice se svými přáteli Tubičkou a Strunkou. Medunce nezbylo než znovu ohlásit, že Neználek nevyjde ven, dokud se všechny nerozejdou. Ale malenky, místo aby šly domů, zašly ke svým přítelkyním, které bydlely v Nemocniční ulici, a když Neználek, Tubička a Strunka vyšli v doprovodu Sněžinky a Modroočky ven, všimli si, že z každého okna vykukuje div ne po deseti malenkách.
Neználkovi velice lichotila taková pozornost. Zalétaly k němu hlasy: „No tak řekněte, kterýpak je to ten slavný Neználek?”
„Tamhleten, v těch žlutých kalhotách!”
„Ten ušatý? Ani za nic bych byla neřekla, že to je on. Vypadá nějak přihlouple.”
„Ba ne, určitě je to Neználek! Vypadá sice drobátko hloupě, ale oči má chytré.”

Jedna malenka v prvním poschodí rohového domu, sotva uviděla Neználka, začala mávat rukama a křičet pisklavým hláskem: „Neználek! Neználek! Huráááá!”
Nebojácně se vykláněla z okna, divže nevypadla. Ještě dobře, že ji ostatní malenky stačily chytit za nohy a vtáhnout zpátky.
„Taková ostuda! Neználek si teď bude o sobě kdovíco myslit!” řekla malenka s přísným hubeňoučkým obličejíčkem a špičatou bradičkou.
„Máte pravdu, Jiřičko,” odpověděla jí druhá malenka s ohrnutým horním rtem, zpod kterého blýskaly bílé zoubky. „Malíčkům se vůbec nemá ukazovat, že si jich moc všímáme. Jak poznají, že si těch jejich darebáctví nikdo nevšímá, přestanou darebačit sami.”
„Moje řeč, Čičinko,” připojila se Jiřička. „Na malíčky se musí koukat svrchu. Až uvidí, že se na ně díváme hezky spatra, dají si pozor, aby nám ubližovali.”
A Jiřička s Čičinkou tak dlouho šuškaly a brebentily, dokud všem nenamluvily, že se na malíčky, kteří přiletěli, musejí dívat svrchu. A všechny malenky se mezi sebou smluvily, že si tedy nebudou malíčků všímat, a že když se s nimi na ulici potkají, hned jak je z dálky uvidí, obrátí se zpátky nebo přejdou na druhou stranu.
Jenže z téhle úmluvy nebylo stejně nic. Bůhví jak se dověděly, že Tubička je malíř a Strunka znamenitý hudebník, který dovede hrát na flétnu. Co nejdřív si proto chtěly poslechnout hru na tenhle nástroj. V Zelení totiž uměli hrát jenom na harfy a flétnu ještě nikdy nikdo neslyšel, leckdo ani nevěděl, že takový hudební nástroj vůbec je.
Malenky se brzo dopátraly, že se Tubička a Strunka ubytovali na Jablečném náměstí v domě, kde bydlila malenka Fizulka se svými kamarádkami. Ve druhém poschodí, docela pod střechou, byla prostorná místnost s velkým širokým oknem přes celou stěnu. Tahle místnost se Tubičkovi zalíbila, protože v ní bylo hodně světla. A tak se se Strunkou rozhodli, že se tam usadí.
Okno hořeního pokoje vedlo přímo na Jablečné náměstí. Jablečné náměstí nebývalo nikdy moc rušné, ale toho večera se najednou zčistajasna zaplnilo malenkami. Držely se za ruce, ve dvojicích se procházely po náměstí a po očku pokukovaly na osvětlené okno ve druhém poschodí. Samozřejmě že ne proto, aby uviděly Tubičku nebo Strunku, ale jen tak z netrpělivosti: chtěly už co nejdřív slyšet hudbu.
Chvílemi zahlédly, jak se v otevřeném okně mihla buď pečlivě načesaná Strunkova hlava, nebo zas rozcuchaná Tubičkova čupřina. Pak se tam přestaly míhat hlavy a malenky spatřily Tubičku, jak se rozložil v okně a snivě hleděl do dálky. Hned za Tubičkou se objevil Strunka. Začali se o něčem dohadovat, rozhlíželi se kolem a mávali rukama. Potom se vysoukali z okna a dívali se ven. Pak oba najednou plivli dolů a zase zmizeli.
Zdálo se, že se už nestane pranic zajímavého, ale malenkám ani nenapadlo, aby se rozešly.

A vtom se z okna ozvaly něžné zvuky flétny, podobné zurčení potůčku. Hned se lehounce pohupovaly, jako když vlnky plynou jedna za druhou, hned jako by poskakovaly a točily se vzduchem, honily se spolu a narážely na sebe.
Malenky se rozveselily. Jako by je zvuky flétny popadly za ruce i nožky - všem bylo najednou do tance. V domech se tichounce otevřela okna. Ruch na náměstí byl ten tam. Všichni zůstali nehybně stát, jen aby nepropásli ani jeden jediný tón.
Konečně flétna umlkla, ale to se již z okna protějšího domu ozvaly zvuky harfy.
Harfa se pokoušela opakovat tu novou, neznámou melodii. Čísi ruka se nejistě probírala strunami. Melodie, která začala docela odvážně, čím dál víc slábla, až ztichla úplně. Tu jí však přišla na pomoc flétna, zachytila nápěv a vedla ho dál. Harfa ožila a rozezvučela se směleji. Přidala se k ní druhá ze sousedního domu, potom třetí. Hudba zazněla hlasitěji a pěkně zvesela.
Neználek, který přiběhl s barvami a se štětečkem, aby je odevzdal Tubičkovi, spatřil na prostranství před domem neobyčejnou podívanou: náměstí bylo plné malenek a všechny poslouchaly ten čarovný koncert. I Neználek poslouchal, a dokonce si poskočil na jedné noze, ale když viděl, že si jeho tance nikdo nevšímá, mávl jen rukou a zmizel v domovních dveřích.