„Pohromadě, jenom v tričku,
běžme v řadě na rozcvičku.
S rozcvičkou den začínej,
z těla lenost vyháněj!”

Tuhle písničku o rozcvičce, kterou složil Květík, zpíval si Šroubek s Vroubkem. Bylo časně ráno a v Zelení ještě všichni spali, ale oba mechanici si už vykračovali po ulicích města, prozpěvovali si a cestou cvičili.
Už včera se dozvěděli, že je ráno propustí z nemocnice, aby mohli spravit auto. Vzbudili se ještě za šera a začali se dožadovat, aby je tedy bez dlouhých okolků pustili ven. Medunka, která se ze všeho nejvíc bála rámusu, nařídila vydat jim rychle šaty. Sotvaže některé malenky zaslechly z dálky písničku, probudily se a vykukovaly z oken, tu a tam některá vyběhla dokonce před dům.
„Hej, malenky, kdepak tu máte garáž?” zvolal Šroubek.
„Pojďte, ukážu vám,” nabídla se malenka v červené čapce a v modrých šatečkách s kožešinovým límcem z tmavohnědé housenky.
„Tak ukaž, kudy - napravo, nebo nalevo?” řekl Šroubek.
„Napravo,” odpověděla malenka a zvědavě si prohlížela jejich kožené kazajky.
„Vpravo v bok! Pochodem v chod!” zavelel Šroubek, otočil se a vykročil.
„Levá - dva! Levá - dva!”
Vroubek vyrovnal krok a pustil se za ním. Malenka jim sotva stačila. V rozběhu přešel Šroubek s Vroubkem kolem garáže.
„Stůjte, stůjte!” volala za nimi malenka. „Vraťte se!”
„Čelem vzad!” zavelel Šroubek.
Oba se obrátili a vrátili se k vrátkům. Malenka otevřela branku a všichni tři vešli do dvora, kde stála nedaleko domu kůlna krytá taškami.
„Tohle je mi pěkná garáž! Obyčejná kůlna, a ne garáž,” zabručel Vroubek a otevřel široká dvoukřídlová vrata.
Šroubek nakoukl do kůlny a spatřil auto. Ke garáži přišlo jen několik malenek.
„Je tady tma,” poznamenal Šroubek. „I co, pojďte, vyjedeme s autem ven.”
„Jenže ono nejezdí, něco s ním je,” říkaly malenky.
„To nic, tak je vytlačíme. Strkejte zezadu! Hej - rup! Hej - rup!”

Auto zaskřípalo a s vrzáním vyjelo pomaloučku z garáže. Šroubek s Vroubkem vlezli okamžitě pod vůz. Malenky postávaly kolem a rozpačitě nakukovaly pod kola.
„A jé,” ozývalo se každou chvilku zpod auta, „nádržka teče! A jejda, a tuhle chybí matice! A jejej, prasklá hadička na přívod sirupu!”
Nakonec oba vylezli.
„No nic, přineste šroubovák, kombinačky, kladívko a pájku,” přikázal Šroubek malenkám.
„Jenže my nic takového nemáme.”
„Jak to, že ne? Tak co tedy máte?”
„Pilku. A sekeru.”
„Jděte! Copak se auto spravuje sekerou? Jsou tady někde poblíž nějací malíčci?”
„Jedině v Dračíně.”
„Je to daleko?”
„Hodinu pěšky.”
„Leda pro vás, my tam budem jedna dvě. Ukažte nám cestu.”
„Touhletou ulicí napravo a pak pořád a pořád rovně. Pak jde cesta polem, po ní zase rovně a dojdete přímo do Dračína.”
„Jasné,” řekl Šroubek. „Tak - pochodem v chod! ... Počkat!” zavelel najednou. „A vy si zatím sežeňte nějaké hadříky, a než přijdem, pěkně auto vyčistěte. Automobil, holenkové, ten má rád pořádek.”
„Dobrá,” souhlasily malenky.
„Tak tedy - pochodem v chod!”
A oba vykročili ulicí. Zabočili doprava a Šroubek zavelel: „Pohov! Volno! Zpívat!”
A naši kamarádi zazpívali z plných plic:

„Šel jsem lesem, šel jsem sadem,
se svým věrným kamarádem.
Došli jsme na kopec malý,
kytičky si natrhali.
Potkali jsme malou žabku.
Ale potom na podpatku
otočili jsme se hned,
přijdem domů - a co teď?”

Když byla písnička u konce, začali druhou a pak další a zase jinou. Za chviličku vyšli z města a vykračovali si po silnici. Hodina ještě neuběhla, a už zahlédli město Dračín. A zrovna v té chvíli spatřil Šroubek s Vroubkem uprostřed silnice automobil. Přišli blíž a uviděli pod autem človíčka. Do půli těla byl schován pod karosérií a ven mu čouhaly jen nohy v černých zamaštěných kalhotách.
„Copak, kamaráde, opaluješ se?” zažertoval Vroubek.
Človíček vystrčil zpod auta černou kudrnatou hlavu: „Spíš dopaluju.”
„Co se ti s tím stalo?”
„Ale nechce to jet, hrom aby do toho! Buď nefunguje přívod sirupu, nebo nejde plyn. A ne a ne najít, v čem to vězí.”
Človíček vylezl a vztekle kopl do pneumatiky. Měl černý kabátek, ale tak hrozně zamaštěný, jako by byl z kůže, a kalhoty zrovna tak. Hned bylo vidět, že tenhle nešťastný řidič byl víc pod autem než v něm a pořád jen hledal nějaké poruchy. To se koneckonců stává mnoha majitelům sodovkových aut.
Šroubek obešel automobil kolem dokola, prohlédl motor, a když nenašel poruchu, vlezl pod vůz. Chvilku se tam vrtal, vylezl ven, zůstal stát a zamyšleně se drbal v hlavě. Hned za Šroubkem vlezl pod auto Vroubek a pak znovu majitel automobilu. A tak hned lezli po řadě pod vůz, hned zase stáli, bezradně se dívali na auto a drbali se zamyšleně v hlavě.
Konečně se Šroubkovi podařilo najít poruchu. Motor se rozběhl. Řidič byl rád a vděčně tiskl Šroubkovi i Vroubkovi ruce: „Děkuju vám, kamarádi. Nebýt vás, byl bych se tu opaloval snad až do večera. Kampak máte namířeno? Sedněte si, svezu vás!”
Šroubek s Vroubkem mu vyprávěli, kam a pro co jdou.
„Šroubovák, kombinačky a kladívko, to vám půjčím. Ale pájku nemám,” řekl řidič.
„A někdo jiný by ji neměl?”
„Proč ne? Náš mechanik Nejtek ji má určitě. Pojedeme k němu.”
Nasedli do auta a za pár minut byli v hlavní ulici Dračína.