Sedmikvítka vzala opatrně svoji podobiznu a sešla dolů. Okamžitě ji obklopily ostatní malenky a všechny svorně prohlásily, že co do krásy je její portrét neskonale lepší než portrét Modroočky i Sněžinky, ovšem s podobou že je to kapánek horší.
„Já se vám divím,” řekla jim Sedmikvítka, „co je pro vás hlavní: krása, nebo podoba?”
„Toť se ví, že krása!” povídají všechny.
Vtom vběhla do místnosti udýchaná Jiřička s Čičinkou.
„Achich, takové neštěstí!” volaly. „Jsme z toho dočista bez sebe!”
„Co se stalo?” polekaly se malenky.
„Šly jsme dneska do nemocnice...” začala Jiřička.
„... abychom si odvedly k nám na byt malíčky, které měly propustit...” vpadla jí do řeči Čičinka.
„... ale Medunka nám řekla, že už malíčky propustily...” přerušila ji Jiřička.
„... a tak jsme začaly prosit, aby nám daly jiné,” skočila jí znovu do řeči Čičinka a drmolila jako o závod, jen aby ji Jiřička nepřerušila.
„Tak nám Medunka dala Jaktíka a Čiperku. Vedly jsme je po ulici, ale oni nám utekli a vylezli na strom.”
„Mají strach, že je budeme vychovávat, rozumíte?” dodala rychle Jiřička a zasmála se.
„To by se nám tak zrovna chtělo!” ušklíbla se pohrdavě Čičinka.
„A kde jsou teď?” zeptala se Modroočka.
„Zůstali na stromě,” řekla Jiřička. „Ještě aby nám tak otrhali jablka!”
„Víte co, půjdeme se podívat!” navrhla Sněžinka.

Jaktík s Čiperkou seděli na větvičce jabloně a opravdu se pokoušeli utrhnout jablko. Kroutili je a chtěli ukroutit stopku. Vtom zahlédli na cestě houf malenek. Zastavily se opodál a zvědavě se na ně dívaly. Když Jaktík s Čiperkou viděli, že je malenky pozorují, začali kroutit jablko ještě horlivěji. Jaktík dokonce ohryzával stopku zuby.
„Júúúú, ještě neutrhli ani jedno jablko!” ozvalo se zdola.
Jaktík s Čiperkou se podívali dolů a uviděli, jak se na ně posměšně dívá modrooká malenka.
„Jen buď zticha, ty modrooká!” zabručel Jaktík. „Myslíš, že to jde jen tak?”
„A co když vám dáme pilu, půjde to líp?”
„To bych řek! Sem s ní!” odpověděl Čiperka.
Modroočka doběhla do sousedního domu a přinesla Čiperkovi pilu. Za chviličku byla stopka vejpůl a jablko spadlo na zem.
„Hej, malenky, pojďte sklízet jablka!” volala Modroočka. „Malíčci se rozhodli, že nám pomohou!”
Několik malenek se rozběhlo k jablku, které leželo na zemi, a strkaly je před sebou do nejbližšího dvorku. V Zelení byl totiž pod každým domem sklípek na ovoce a na zeleninu. Když malenky přivalily jablko až k domu, otevřely vrata a vkutálely do nich jablko. Za vraty byl prkenný můstek, po kterém se jablko skutálelo rovnou do sklepa. Sotva s tím byly hotovy, běžely zpátky a jiné malenky už proti nim kutálely další jablko. Práce šla plnou parou.
Přiběhla Libelka, sehnala někde druhou pilku, oblékla si místo šatů tepláky, které si brávala na volejbal, a hned taky na strom. Když Jaktík viděl, že má pilu, povídá: „Ty, slyšíš, dej sem tu pilku! Stejně to neumíš!”
„A dovedeš to jenom ty, co?” odsekla mu dopáleně Libelka.
Sedla si na haluzku, zaťala zuby a pustila se do stopky jablka. Jaktík se na ni závistivě díval a konečně navrhl: „Víš co, budem pracovat spolu. Nejdřív řež ty a já budu odpočívat, a pak zas budu řezat já a ty si odpočineš.”
„Dobrá,” souhlasila Libelka.

Vtom přiběhly malenky z domu, kde byla garáž, a hned se roznesla zpráva o zmizení Šroubka a Vroubka. Malenky vyprávěly, že Šroubek s Vroubkem odešli časně ráno do Dračína a ještě se nevrátili.
„Tak vidíte,” zabrebentila Jiřička, „já vám to říkala! Za chvíli nám utečou do Dračína všichni. V našem městě se jim nelíbí.”
„Jen ať si běží,” řekla Modroočka. „Přes moc tady nikoho držet nebudem.”
Hovory o vychytralém kousku Šroubka a Vroubka vystačily až do večera. Jiřička s Čičinkou byly zřejmě docela rády, že malíčci zmizeli, a zlomyslně se ušklíbaly. Když už byla jakákoli naděje na návrat Šroubka a Vroubka tatam, objevil se na konci ulice automobil. Se syčením a s rachotem projel ulicí. Malenky nechaly práce a hnaly se za ním.
Čičinka s Jiřičkou běžely první a volaly: „Šroubek s Vroubkem se vrátili! Šroubek s Vroubkem se vrátili!” Ale potom se zastavily a řekly: „Ticho! Jaképak běhání za autem! Ještě dáme malíčkům špatný příklad!”
Když došly ke garáži, uviděly, že kromě Šroubka a Vroubka přijel i Keksík.
„A kdopak je tohle?” řekla rozhořčeně Čičinka. „Snad to není dračínský Keksík! Pročpak jste přijel, Keksíku? My vás přece nezvaly!”
„Podívejme!” povídá Keksík. „Já se vás tak zrovna prosím o vaše pozvání!”
„Jaképak podívejme!” řekla Jiřička. „My k vám taky nechodíme - tak nechoďte ani vy k nám!”
„A jen si choďte!” řekl Keksík. „Co z toho! My vás nevyháníme.”
„Jak to, že nevyháníte? Pozvali jste nás na vánoční stromek, a pak jste se do nás pustili sněhovými koulemi.”
„No a co na tom? Chtěli jsme se s vámi trošku pokoulovat. Měly jste nám to oplatit!”
„Ale vy jste si měli uvědomit, že malenky nerady berou do rukou sníh.”
„Inu, drobátko jsme se spletli,” pokrčil Keksík rameny. „Nemohli jsme vědět, že se hnedka dáte do breku a nadobro se urazíte.”
„To vy jste se urazili! Proč jste k nám poslali Cvočka? Jestlipak vůbec víte, co tady všechno natropil?”
„Za Cvočka my nemůžeme,” odpověděl Keksík. „Ten vyvádí i u nás. Moříme se s ním, ale ne a ne dokázat, aby se polepšil. My ho k vám neposlali. Pracoval tady u vás na vlastní pěst.”
„Pracoval!” ušklíbla se Čičinka. „On tomu říká práce! Kdepak, my už s vámi nechceme nic mít. My už vás nepotřebujem. My teď máme svoje malíčky.”
„I co, já s vámi nechci taky nic mít. Co je mi po vás! Jednoduše jsem přivezl Šroubka s Vroubkem a teď si sednu do auta a pojedu zpátky!”
Keksík se rozzlobil a kousek poodešel. Ale neodjel. Když uviděl, že Šroubek s Vroubkem začali spravovat automobil, přišel jim pomáhat. To už je taková družná vlastnost každého šoféra. Jak šofér vidí, že někdo spravuje vůz, určitě přijde a taky se hned začne v něčem vrtat, utahovat nějaký ten šroub nebo matku anebo jednoduše jen tak radit.
Všichni tři se dřeli až dlouho do noci, ale spravit auto se jim stejně nepodařilo. Potřebovalo příliš velkou opravu.