Přípravy na ples byly v plném proudu. Stál už altán pro orchestr i stánky kolem tanečního parketu, Tubička maloval altánek nejspletitějšími vzory a ostatní malíčci barvili stánky všemi duhovými barvami. Malenky zdobily parket květy, různobarevnými lampióny a praporky. A Neználek chodil sem a tam a poroučel ostošest. Pořád se mu zdálo, že jde práce příliš pomalu. Křičel, pobíhal z místa na místo a jenom překážel. Naštěstí věděl každý i bez něho, co má dělat.
Někdo si vymyslil, aby se kolem parketu postavily lavičky. Ale kde vzít prkna? Neználek si zlostí div nerval vlasy.
„Hrome,” křičel, „to jste nemohli navozit pár prken? Teď jela všechna auta do Dračína! I co, pojďte, rozbijem nějaký stánek! A uděláme lavičky!”
„Správně!” křikl Jaktík a užuž se hnal se sekerou k nejbližšímu stánku.
„To tak!” okřikl ho Tubička. „My tady stavíme a malujeme, a ty bys to rozbil.”
„Co je ti do toho!” volal Jaktík. „Lavičky jsou taky potřeba!”
„Ale to přece nejde - jedno stavět a druhé bourat.”
„Moc tady neporoučej!” vmísil se do toho Neználek.
„Kdo je tu náčelníkem: ty, nebo já? Když řeknu bourat, tak bourat!”
Kdopak ví, kam až by byla ta hádka zašla, ale tu se v dálce objevilo auto.
„Keksík se vrátil!” volali všichni radostně. „Přivezeme prkna a nemusíme bourat stánky.”

Auto přijelo. Z kabiny vylezl Keksík. A za ním se objevil ještě jeden človíček. Všichni se na něho překvapeně zadívali.
„I propána, vždyť je to náš Všeználek!” vykřikl doktor Pilulkin.
„Všeználek přijel!” volal Civínek.
Malíčci v mžiku obklopili Všeználka a začali ho objímat a líbat.
„Tak přece jsme tě našli!” říkali.
„Jak to, že jste mě našli?” podivil se Všeználek. „Tak se mi zdá, že jsem našel já vás!”
„No ano, správně, tys našel nás. A my si už myslili, žes nás dočista opustil.”
„Já že vás opustil?” divil se znovu Všeználek. „Tak se mi zdá, že jste opustili vy mne.”
„No ty jsi přece seskočil padákem, my ne,” povídá Buchtík.
„A pročpak ne? Dal jsem přece rozkaz, aby seskočili všichni. Měli jste seskákat za mnou, balón už stejně nemohl daleko doletět. Ale vy jste, toť se ví, dostali strach, co? Polekali jste se, to je to.”
„Už jo, polekali...” přikývli malíčci.
„Samozřejmě že dostali strach,” řekl Neználek. „Báli se seskočit. Moc by mě zajímalo, kdo se polekal první.”
„Jak to, kdo?” zeptal se Jaktík. „Ty přece!”
„Já?” divil se Neználek.
„To se ví!” křičeli všichni. „Kdo povídal, že není potřeba skákat? Ty!”
„No ovšem, já,” přiznal se Neználek, „ale proč jste mě poslouchali?”
„Správně,” usmál se Všeználek, „to jste si našli toho pravého! Copak nevíte, že je Neználek osel?”
„Tak vida,” rozhodil Neználek rukama, „ještě mi nakonec řekne, že jsem osel!”
„A zbabělec!” dodal Sirupčík.
„A k tomu lhář,” přidal se Buchtík.

„Kdypak jsem lhal?” podivil se Neználek.
„A kdo říkal, že vymyslil balón?” zeptal se Buchtík.
„Nech toho, jo!” mávl rukou Neználek. „Žádný balón jsem nevymyslil. Balón přece vymyslil Všeználek.”
„A kdo říkal, že je teď naším náčelníkem?” dorážel na Neználka Sirupčík.
„Jakýpak náčelník! To já jen tak... No, zkrátka - jaképak copak, nic...” vymlouval se Neználek.
„Zkrátka - konec a basta! Teď je naším velitelem Všeználek!” nepřestával křičet Sirupčík.
Malenky, které slyšely celý ten rozhovor, se hlasitě rozesmály. Poznaly, že je Neználek jen docela obyčejný chlubil. Havranka a Rosička hned běžely a každému vykládaly, jaký je Neználek lhář, a že balón nevymyslil on, ale Všeználek.
Modroočka přišla k Neználkovi a pohrdlivě mu řekla: „Pročpak jste nás klamal? My vám věřily, myslily jsme si, že jste doopravdy chytrý, čestný a odvážný malíček, a vy jste zatím prachobyčejný podvodník a hloupý zbabělec!”
Hrdě se od Neználka odvrátila a odešla k Všeználkovi, kolem něhož se už sběhla celá kupa malenek. Všechny se na něho chtěly podívat a poslechnout si, co vypráví.
„Povězte nám, je to pravda, že když se letí balónem, zdá se země maličká jako vdoleček?” zeptala se Všeználka Jelenka.
„Ale kdepak,” odpověděl Všeználek. „Země je velikánská a z balónu se zdá ještě větší, protože shora je o mnoho širší rozhled.”
„A řekněte nám, prosím vás, je to pravda, že jsou mraky tvrdé a že jste se při letu museli prosekávat sekerou?”
„Nesmysl,” odpověděl Všeználek, „mraky jsou měkké jako vzduch, jsou přece z mlhy. Proč by se měly sekat sekerou!”

Potom se malenky Všeználka vyptávaly, zdali je pravda, že se balóny nafukují párou, může-li balón doopravdy létat vzhůru nohama a co je na tom pravdy, že když letěli, byl mráz tisíc stupňů a jedna desetina.
Všeználek prohlásil, že to všechno je pustá lež, a zeptal se: „A kdopak vám vůbec napovídal takové hlouposti?”
„Tuhle Neználek,” odpověděla Zajuška a zasmála se.
Všichni se obrátili na Neználka a hlasitě se mu smáli. Neználek se začervenal hanbou a nejradši by se byl do země propadl. Odběhl a schoval se v houštině pampelišek. Posedím si tadyhle v pampeliškách a vylezu, až všechno zapomenou, rozhodl se nakonec.
Všeználek si velmi přál prohlédnout si Zelení. Modroočka, Sněžinka a ostatní malenky šly tedy s ním, aby mu ukázaly všechny pamětihodnosti města. Pozorně si prohlédl most přes řeku a pak začal okukovat rákosový vodovod. Nadmíru ho zajímalo sestrojení vodovodu a vodotrysků. Malenky mu podrobně vysvětlovaly, jak je vodovod sestaven a jak se musí dělat vodotrysky, aby voda stříkala nahoru, a ne dolů.
Všeználkovi se líbilo, že malenky mají všude tak vzorný pořádek a dokonalou čistotu, a pochválil je také za to, že dávají koberce dokonce i na chodníky v ulicích. Malenky měly radost a zvaly Všeználka do domů, aby se podíval na jejich zařízení. Uvnitř bylo právě tak pěkně a čisto jako venku.
V jednom domě spatřil Všeználek skříň s knížkami a prohlásil, že až se vrátí domů, také si udělá knihovničku.
„Copak vy nemáte knihovnu?” ptaly se malenky.
„Nemám,” přiznal se Všeználek.
„A kde tedy máte knížky?”
Všeználek mávl rukou.

Styděl se přiznat, že má knihy jen tak na stole, pod stolem, a dokonce i pod postelí. Všeználka zajímaly samozřejmě i melouny. Malenky mu vyprávěly o Slámečce a Všeználek se s ní chtěl co nejdřív seznámit. Malenky ji našly a představily mu ji. Vyptával se jí na všechno, co ho zajímalo, a Slámečka mu vyprávěla o své práci s pěstováním různých druhů ovoce a zeleniny.
Všeználek pozorně poslouchal, a dokonce si něco zapisoval do svého notýsku.
„To je přece chytrý malíček,” říkaly si malenky. „Hned je vidět, že se rád něčemu přiučí.”
Neználek ovšem neměl trpělivost sedět tak dlouho v keři pampelišek. Každou chvíli proto vylézal, a tu mu pak nebylo nijak do smíchu. Malenky si ho sice vůbec nevšímaly, jako by ho ani neviděly, ale zato malíčkové mu nedali ani na chvilenku pokoj.
„Neználek - lhář!” křičeli na něj. „Neználek - mluvka! Neználek - baba!”
Ba ne, jak tak na to koukám, ještě nezapomněli, pomyslil si dopáleně Neználek a skočil zpátky do pampelišek. Za chvíli zase vylezl - a všechno se opakovalo. Nakonec si řekl: A just už nevylezu! Musím to vydržet. Budu tady sedět třeba do zítřka. Vylezu, teprve až začne ples.